Červená mašlička

zpět

Lesy obklopená zelená louka slyší uprostřed léta v dáli blížící se bouřkové mraky. Opodál se loudá houbařská rodina, nesoucí plný košík. Honza si pochvaluje letošní úrodu a nabádá ženu i syna, aby přidali do kroku. Jemu v ústrety přichází stařenka. Nese na zádech klestí, jako za starých časů a ve vlasech má malou červenou mašličku. Slušně zdraví a slyší reakci takřka dospělého syna: "Tati, tu vrchní houbu vyhoď, to je dozajista muchomůrka." "Ty tomu zase všemu rozumíš. Hochu, já sbírám houby tři desetiletí! To není muchomůrka, ale jedlý masák! Pamatuj si, že houby jsou jediná zelenina, která když je dobře připravená, napodobí svou chutí maso. Takže dnes budou řízky!"

Syn se brání a přidává se i manželka. Neuspějí. Otec trvá na tom, že jde o houbu jedlou, když právě míjejí babičku s klestím.

"Chlapče, to nejez..." říká babka unaveným hlasem, kroutí znalecky hlavou a pokračuje v pomalé chůzi v hlubokém předklonu. Její oči jsou děsivě konkrétní, leč Honza zahání hrozivou temnotu zítřka a chvatně odsekává: "Každý podle svého gusta!"

Po návratu domů se ujímá přípravy řízků a odmítá námitky rodinných příslušníků. Chce dokázat ženě i synovi, že babka v lese byla senilní amatérka a jeho houby jsou jedlé. Dělá řízky, ale matka se synem řízky odmítají a manželka jde provokativně do špajzu pro cibuli, aby ji v zápětí nakrájela a ze zbytku jedlých hub připravila smaženici.

Otec vítězoslavně pojídá řízečky a jeho trucující manželka se synem jejich smaženici.

Honza se cítil být vždy dokonalým a jen výjimečně jevil své neopravitelné chyby. Přichází noc a s ní předzvěst otravy. Honza se probírá k ránu zprvu jen křečemi v lýtkách. Pak ale následuje první krátká porucha vědomí, ze které se probírá křečemi v celém těle. Probouzí manželku a ta volá záchranku. Když dorazí sanitka, je Honza už definitivně v bezvědomí a rozjíždí se kolotoč na záchranu jeho života. Ocitá se ve špatném čase na nesprávném místě. Vědomí nenabyl ani v nemocnici, kde následoval výplach žaludku. Leč při všech zdravotnických výkonech jakoby v podvědomí Honza zdáli všechny slyšel, ale v duši mu rostla lhostejnost. Sypou se na něho negativní pocity, jimž nevévodil žádný záchytný bod. Konec chaosu v nedohlednu. Nehýbe se, nereaguje, ale naprosto zřetelně vidí vypouklé potměšilé oči oné stařenky, které dominují jeho podvědomé náladě. A ona stařecká osoba k němu promlouvá i nyní a s úctyhodnou dávkou jasnovidectví: "Honzo, ještě nemůžeš zemřít, dokud neodpustíš... Až se probereš, smiř se se sousedem."

Jako by byl jeho čas zredukován na nulu a tudíž přestal platit. Tady nešlo o prožití, ale o přežití. Další bílé místo v jeho mozkovně. Byl to paměťový otisk v takřka neživém těle, které jen tušilo představu příšerného rozporu. Něco, do čeho se nedokázal vžít.

Honza měl se sousedem letité spory. František je chovatelem včel. Již v mládí propadnul tomuto nevýnosnému koníčku, jehož hlavním významem je snad jen opylovací činnost. Blízké akáty mu pomohly přežít i v době včelího moru, který jeho kraj nedávno zasáhl.

Přestože Honzovi sousedovy včely vlastně nikdy neublížily, nedokázal před sousedem kapitulovat a prolomit hranice gigantického opevnění oceli a betonu v jejich vztazích.

Honza se odpoledne probírá a vrací se mu obraz staré zkřehlé osoby s červenou mašličkou. Ale s Frantou se usmířit nehodlá. Přece nemůže být terčem posměchu jeho všudypřítomné jízlivosti. Kouká do děsivého neznáma zvlášť extrémní situace a v hloubi duše si říká, že člověk nebude mít klid nejspíš ani po smrti. Po dvou hodinách opět upadá do komatu. A znova babička s červenou mašličkou: "Honzo, smiř se se sousedem. Odpusť vše! Odpuštění je první a poslední."

Jan se probírá a vrací se mu obraz souseda, který nemá jen jím osočované včelstvo. Má výnosnější zaměstnání, lepší dům, větší zahradu, krásnější ženu... Odpustit nezvládá, všemu jen vévodí práskání bičem. Následují opět dvě hodiny trvajícího bezvědomí, obklíčené kapačkami a snahou lékařů o jeho záchranu. Situace nabírá na grádech a lékaři se už smiřují s faktem, že odchází na druhý břeh. A on v komatu je fakt na řece, kde ho převozník dováží už na dosah děsivé druhé strany. Honza už staví pomník bezejmenné hrůze a není schopen se bránit. V polobdělém stavu vzpomíná na souseda, který na něho jednou po pohřbu jejich hospodského cynicky v dešti přes plot křičel, že rakev není nic jiného než futrál, který brání člověka před zmoknutím. Jeho rozum se vzpíral matoucí představě mezi tímto a oním světem a jeho mysl naplňovaly příšerné strašlivé vize. Z posledních sil ale v duchu křičí: "Já odpustím, já odpustím!!!"

V tom se probírá z bezvědomí a ví, že nechce zemřít. Usmíření? Ale jak? Věru, těžko se pouštět do odpuštění, není-li si jeden jistý tím, jak to provést a nepomáhá ani dost krkolomná myšlenková akrobacie.

Na stolku v nemocnici stojí zapomenutý hrneček se sladkým čajem, který patřil sestřičce z minulé směny. Otevřeným oknem tam přilétá včela, sedne si na okraj hrnečku a spodním pyskem s vyvinutým jazykem saje kapičky... Honza zblízka pozoruje kartáčky jejích ochlupených nožiček a vzpomíná na doby, kdy chtěl souseda zničit, kdy sestudoval vše potřebné o této nadčeledi blanokřídlého hmyzu, včetně voskotvorných žláz ke stavbě buněk, medového váčku a organizační struktury v čele s jednou matkou, několika trubci a mnohatisícového zástupu dělnic.

"Včelko poraď," říká podvědomě a bezradně Honza, "já už chci Frantovi odpustit, ale já nevím jak začít. Já přece nemohu k němu po letech vzájemné zloby přijít a říct: Já ti odpouštím..."

Včela přilétá na deku a tiše kmitá křidélky. Mlčí a pak stejně tiše odlétá. Přesto přese všechno jako by slyšel její reakci: "Nemusíš říkat, že odpouštíš, stačí, když stejně tiše jako já přiletěla, i ty beze slov přijdeš k sousedovi. Chceš-li opravdu odpustit, osud ti pomůže sám..." "Pomůže? Jak pomůže? Proč bzučíš jen v hádankách?" ptá se zmateně Honza.

A tak míjejí dny a Jan se zotavuje z nenadálé nemoci a vrací se domů. Opadá sice zábrana před neodpuštěním, ale jakákoli decentní úvaha o sblížení se se sousedem mu nabízí v duši jen předříkané hloupé dialogy. Přesto dnes a denně před usnutím se mu vrací před klenuté oční oblouky stařenka s červenou mašličkou i včela s jejím tichým návodem.

Po dvou dnech vidí Honza za okny Františka, jak vychází z domu. I on vychází a snaží se uměle kynout na pozdrav.

"Tak jak? Už zdravý?" ptá se soused. Ale je cítit, že dotaz je jen chladný a ze slušnosti...

"Jakž takž," reaguje Honza a přemýšlí, jak začít dialog, ale nedaří se. Vrací se mu ve vzpomínkách nemocnice a najednou i touha splnit to, co dal na lodi, která jej vezla na druhý břeh. Sám ale nevymyslí nic. Naopak, někdy mu to vše připadá jako ironicky převyprávěná pohádka. Jen stěží stačí probírat, třídit a zařazovat všechny jeho touhy za splněním slibu.

Ubíhají týdny a měsíce. Koncem listopadu havaruje Františkova žena. Jako kdyby mezi sousedy pokračovala rovina mezi existencí a neexistencí. Autohavárie nemohou být a přesto jsou, nesmí existovat a přesto existují. Jakýs takýs nekontrolovatelný běh našich chaotických náhod. Při nárazu kamionu na vůz Světlany ze zadní strany se její vůz obrátil na bok a slétl z blízkého srázu pár kilometrů od domava. Světlana ztratila mnoho krve a opět začal boj našich lékařů o její záchranu. Krevní transfůze měla ale háček. Nemocnice byla dobře zásobena krevními skupinami A i B, ale červenou tekutinu skupiny AB, kterou potřebovala Světla, neměla a poslední zásobu tzv. nulky spotřebovali u předchozího porodu.

Zoufalý František byl v zákulisí přítomen velkému boji lékařů a jejich telefonátu do dalekých nemocnic. V té chvilce blikla Františkovi spásná myšlenka. Ano, ano, kdysi dávno, kdy ještě před pár desetiletími stavěli spolu s Honzou vedle sebe své domy, při jednom večerním vínku se jeho žena dohodla se sousedem, že mají spolu stejnou krevní skupinu. V takových chvílích není žádný sousedský spor nepřekonatelný. František vytáčí telefonní číslo Honzy a ten neváhá. Nasedá do auta a do deseti minut je ve špitále, kde nastavuje lékařům svoji paži.

Vychází z ordinace, dívá se do očí zoufalého souseda, v jehož tváři se odráželo zděšení a najednou oba vědí, že tady by bylo každé slovo zbytečné.

Dne 23. prosince je Světlana po měsíci propuštěna z nemocnice. Druhý den odpoledne, na Štědrý den zvoní spolu s Františkem na Honzu a přejí jemu i celé rodině krásné svátky. Světlana drží v ruce láhev šampaňského a František s kradmým pohledem velkou sklenici medu, ovázanou malou červenou mašličkou...

Autor:Marie Hovorková




vyhledávání Fulltextové vyhledávání


kategorie Rubriky
doporučujeme Doporučujeme



emailový zpravodaj E-mailový zpravodaj

Zadejte svou adresu pro zasílání informací o nových článcích a zajímavých tipech na nákup.


Často hledáte Často hledáte
provozuje VIVANTIS a.s.
Najdete nás na Facebooku Prodámy.cz - internetový časopis pro ženy
Prodámy.cz - internetový časopis pro ženyProdámy.cz - internetový časopis pro ženy
prozdravi.czkrasa.czparfemy.czhodinky.czsperky.czvivantis.cz