Po kom to dítě je?

Říká se, že s jakou náladou člověk vaří, takový je i konečný výsledek. Naše maminka musela vařit s velikou láskou, protože její pokrmy byly nepřekonatelné. Jí nebylo, co se vaření týče, nic za zatěžko. A to ani na chatě bez elektřiny a vodovodu, kde jsme každoročne trávili prázdniny.

Když jsem poprvé viděla svou dceru v parném létě na chalupě smažit řízky na rozpálených kamnech, ani jsem se jí nemusela ptát, proč v tom vedru nevaří na elektrice. Řekla by mi, stejně jako moje maminka, že řízky usmažené na kamnech jsou ty nejlepší. Na rozdíl od dcery neměla moje maminka na výběr. I v největších parnech musela topit ve sporáku, aby nás, věčně hladové krky, nasytila. Vzpomínám na její lívanečky s lesními jahodami, na borůvkové knedlíky posypané skořicí, smažené rybičky, které jsme my děti nachytaly v potoce. Vešly se nám sotva do dlaně, a byl jich většinou plný kbelík. A tak maminka smažila a smažila a my stály opakovaně ve frontě s věčně prázdnými talíři. Taky jsme rády poslouchaly maminčino vyprávění o její španělské mamince žijící v Alžíru. Ta prý vstávala už ve čtyři hodiny, aby, pokud ještě slunce nepálilo, mohla na trhu nakoupit čersvé maso, zeleninu, vajíčka a ryby. Babička prý trávila většinu času v kuchyni. Jen při siestě, volné chvíli před obědem a přípravou večeře, pletla nebo šila. Po večeři začala s přípravou potravin na další den, aby brzy ráno mohla na trh... A to se v Africe vařilo na otevřeném ohništi, v tak zvané černé kuchyni. V porovnání s mou maminkou, respektive s dcerou, na tom babička byla nesrovnatelně hůř. Napadá mne, jestli se v té mé dceři neozvývají občas nějaké geny po španělské prababičce. S geny se totiž, ani při dobré vůli, toho moc nenadělá.

Hlad je nejlepší kuchař.

Zdroj: www.moda.cz